Duben 2012

Šaty dělaj člověka!

1. dubna 2012 v 14:44 Mé úvahy, zásady a schválnosti
Nedávno jsme byli se třídou na docela známé divadelní hře. Bez ohledu na to, v jak nudném duchu bla zahrána, účel většina lidí pochopila. Stručně řečeno vyprávěla příběh o princi, který si vyměnil šaty s chudým mužem a každý se vydával za svůj opak. Všechno bralo ohledy i na změny názorů - jak s králem, alias chudým mužem, najednou všichni mluvili vznešeně, s respektem. A naopak s chuďasem, neboli králem, každý jednal jako s odpadem. A změnilo se něco od doby, kd byla hra sepsána?
Ne! Pozveš snad na rande zarostlého bezdomovce hrající na svojí flétnu někde pod mostem? Co když se za ním skrývá okouzlující mladý muž s velkým srdcem, kterého jen manželka obrala o peníze? Místo toho si půlka planety vybere nesympatického, mírně ošlivého boháče, s kterým může mít, na co přijde.
Ano? Teď trošku realističtěji. Opravdu vsázíš na to, že kluky oslníš svým novým oblečením? Ani perfektně sladěný make-up, 10ticentimetrový podpatky, mini sukně a tílko s výstřihem k pupíkuv ti nezaručí, že jeho srdce získáš právě ty. Třeba právě jeho získá úplně občejná holka s řasenkou, teniskama, bílým tílkem a džínama.

Zvyky a jejich postihy

1. dubna 2012 v 14:27 Mé úvahy, zásady a schválnosti
Říkejte si, co chcete, ale až k vám přistoupí velevážená osoba se slovy bohatými na tajuplné zvyky, jako třeba: "Až sníš na Štědrý večer kapra, nezapomeň si dát alespoň jednu šupinku do peněženky. Po celý rok se tě budou držet peníze!" vsázím boty, že jej poslechnete.
Já věřící nejsem, nechodím do kostela, ale i přesto má v mojí bíločerný peněžence od Dakine ta malá šupinka vždycky místečko :).
Všechno mi to připomíná příběh o mamčině kamarádce z dětství. Mamka je holka z vesnice, kde bylo samozřejmě zvykem bavit se se všema, načež se díky středním a vysokým školám všichni rozutekli a tak po deseti dvaceti letech se díky dobré náhodě zase sešli. Ona kamarádka na tom nebyla jinak. Po vysoký odjela do Německa, vydělala si a o Velikonocích se vrátila zpátky do rodného hnízdečka. Na povel její rodiny šla poslušně do kostela, kde jí pro symbol štěstí (a přesněji nevím, čeho všeho) dal farář posvěcenou kočičku. Nevěřící žena květinu hodila hned do kontejneru a spokojeně se cpala vajíčkama. Hned po měsíci zkrachovala firma, u které dělala a přišla o všechen majetek.
Mohla to být náhoda, špatná rozhodnutí... ale podobný zvyky jsou i v ostatních kulturách. Samozřejmě tohle všechno nemá ani kapku společného s facebookovými nebo emailovými status typu: "... jestli sis tohle přečetla, dej sdílet a pošli to alespoň 20 lidem, a tvoje tajná láska ti o půlnoci napíše zamilovanou sms..." a podobný pakárny.
Všechny zvyky a tradice nejsou úplně promyšlené. Jako třeba když pětileté holčičce ukáže hozená bot špičku ke dveřím, do roka se nejspíš nevdá. Mojí tetě však špička každý rok ukazovala směr babiččiný kuchyně, až jednoho dne se konečně obrátila karta a vida, ted už má dvouleté mimčo :).
Má to svoje pro a proti, ale podle mého nározu, i když člověk nevěří v Boha, je naprostý vědecký badatel, alespon dvakrát do roka (ano, myslím právě na Vánoce a na Velikonoce, na které se díky všudy přítomným šlehajícím pomlázkám fakt těším) poddat duchu věštění :)